Výlet

V pátek jste školu protrpěli, odpoledne jste prožily jak se patří, a na víkend jste se celkem i těšily.

Sobota ráno. Okolo snídaně. Ne dřív. Mamka vás vyhnala na kakao a koláčky. Od dědečka.

Martina

Zmlkni! Ohnala jsem se po budíku a utnula jeho pronikavé pípání. Pak jsem se vyhrabala z postele a ještě v noční košili jsem si začala balit na výlet. Včera se mi do toho nějak nechtělo, tak jsem si nařídila budík dřív... Teď se mi taky nechce, ale musim...
Naskládala jsem do batohu věci potřebné na přespání na chatě, nějaké to náhradní oblečení, peníze, knížku a své dva Seele Schneidery. Můžou se hodit... Nakonec z toho ne moc velký batoh.
Tak, teď se převlíknout... Tak asi ne, no... než jsem se stačila převlíknout z noční košile do něčeho normálního, zavolala mě mamka do kuchyně na snídani. Tak se převlíknu potom, no...
"Dobré ráno," pozdravila jsem mamku (a případně i Keiite a dědu, pokud tam byli), když jsem vešla do kuchyně. Posadila jsem se k snídani.

Keiite

Klasická ranní rozcvička, hygiena a pak na snídani. Trochu jsem se divila, že Marti, měla ještě noční košili. Lenoch řekla jsem si v duchu vesele. I když jsem to vlastně ani moc nemyslela. Jen ať si pospí. Po snídani náš mamka vyžene na kakao s dědou. Hmm kakao ani nepiju, ale dědočkovi koláčky neodmítnu. Samozřejmě sebou vemu dvě bokkuta. "Co by jsi řekl krátkému cvičení dědo? Schválěn jestli se mi podaří tě dneska zasáhnout. Cítím, že mám dnes dobrý den." řeknu z vesela, připravena mu hodit Bokkuto když bude souhlasit. Ne že bych měla šanci ho porazit. Myslím, že by sám přešermoval několik shinigami. Kdyby ty prasáci nepoužívali shunpo a bojovali čestně tedy. Kdyby používala hiren ,tak bych taky možná vyhrála, ale to by nebylo fér a nic bych se nenaučila.

Mamka

Keiite, zamračila jsem se, proč myslíš, že vstáváme tak brzo, abychom byly včas na nádraží.

Dědeček

[b]Plašíš, řekl jsem a vstal jsem, bokuto jsem přebral a z fleku jsem zaútočil, pak mi luplo v zádech, ajejejejej, myslím, že dneska vynecháme, a zase jsem si sedl, něco na mě leze, to se mi stalo podruhý za tehle týden.

Dorazili jste snídani a pak jste vyrazili městskou hromadnou k vlaku. Děda si dělal srandu a mával na vás kapesníčkem, když už už jste zmizeli z dohledu, udělal na vás dlouhej nos a zamával.

Martina

Když mamka zmínila vlak, rychle jsem do sebe hodila snídani a šla se převlíknout. Bylo hezky, takže stačila sukně, tričko, lehká mikina a pevný boty.
V MHD jsem vytáhla knížku, byla hned na vrchu v batohu, a začala jsem si číst.

Keiite

Proč na mě mamča tak vyjela? No to je fuk. Asi je nervózní. Škoda že nebyl čas na rozcvičku s dědou. Vemu si předem zbalený batoh a vyrazím na nádraží. Dědovi zamávám a zamáčknu neexitující slzu v oku v odpověĎ na jeho teatrální mávání kapesníkem. Škoda, že nejede s náma.

"Děda by asi ptořeboval masáž," řeknu sestře. Její knížka mě moc nezajímá, stejěn si čte pořád. "Poslední dobou mu lupe v kříži podezřele často. Možná by jsme ho mohli vzít příští víkedn do hrokých pramenů." přemýšlím nahlas.

Martina

"Cože? Další výlet?" odtrhnu oči od knížky a zamračím se. Navíc v horkých pramenech se nedá číst... a balit knížku do igelitu je nepraktický, nešly by otáčet stránky...

Keiite

"Nemusíš jezdit knihomole," řeknu trochu uraženě nad její reakcí. "Ale schválně si zkus vzpomenout, kdy jsme naposledy byli někde s dědou. Na to že náš učí a nechává nás u sebe mu to moc neoplácíme. Nebo jsi zapomněla že dům, kde bydlíme je jeho?"

Martina

"Ne, ale jezdit na výlety je zřejmě jedinej způsob, jak mu to oplatit, že?" zavrčim, zaklapnu knížku a zadívám se z okna.

Keiite

Zvendu oši v sloup a pak řeknu. "Máš snad lepší nápad? Jestli jo tak se kliděn poděl. Nemusíme zrovna jezdit na výlety." Proč je dneska tak nevrlá sakra?

Martina

"Něco se vždycky najde," odpovim už trochu klidněji a pak se obrátim na mamku. "Mami, nemáš náhodou mapu toho místa, kam jedeme?"

Mamka

Dám ti jí hned jak přestoupíme.

Akorát jste dorazil na nádraží přestoupíte a pak směr výlet, asi hodinu to zabere, alespoň podle průvodčí. Martina dostala mapu.

Keiite

V klidu si po přsednutí sednu a zavřu oči. Začnu se soustředit na svoj oběhový systém reiatsu. Snažím se ho trochu kontrolovat, ale je to děsně těžké. Když o tom Tensho-san mluvil tak to znělo mnohem jednodušeji.

Martina

Když jsme přestoupily, poděkovala jsem mamce, vzala si mapu a začala ji studovat.
Neni na škodu vědět, kam to vlastně jedem a co je v okolí...
Po chvíli jsem vzhlédla.
"Uhm, mami? Kdy dorazí ten tvuj přítel?"

Mamka

Přistoupí. řeknu stručně, vytáhnu mobil a začnu zuřivě smskovat.

Martina

"Snad jsem neřekla tolik... mami, klid, nechtěla jsi náhodou pohodovej víkend?" mapu položím na klín a dívám se na mamku.

Mamka
Jo jo , chtěla , řeknu nepřítomně, píšu ještě Ishidovi-san, dopíšu sms a podívám se na Martinu, promiň, strašně dlouho jsem nikde nebyla, a jsem nervózní jako na prvním rande...

Martina

"Bude to v pohodě, máme přece mapu, ne? Takže se netratíme," povzbudivě se na ni usměju.

Mamka

Jo vždyť jo. usměju se nervózně.

Martina

Ještě jednou se na mamku usměju a pak svou pozornost obrátím zpátky k mapě. Občas se kouknu z okna, bylo by škoda se nedívat, když u něj sedím...

Konečná stanice, prosíme vystupte, ozve se mechanický hlas z reproduktoru. Mamka se zvedla a pobídla vás abyste šli také. Poté co jste vystoupily, si Martina všimla toho blbečka co si hrál s návnadou, stál tam i s bratrem a otcem. Otec se usmíval, kdežto synové se tvářili všelijak, jen ne šťastně. Byly oblečení v tříčtvrtečních kalhotách a Uryu měl košili, a Michal triko. Otec byl oblečen účelně i elegantně zároveň, ahoj, vy musíte být, Martina a Keiite. Řekl příjemným, kultivovaným hlasem. Uryu s Michalem vám kývli hlavami a prohodili něco ve stylu čauhoj.

Martina

Složila jsem mapu a vystoupila.
To si... ze mě... děláš srandu? podívala jsem se útrpně na mamku. Její výraz byl jasný.
Proč já? Co jsem komu provedla?
Ovládla jsem se a nasadila neutrální výraz.
"Dobrý den," řekla jsem jenom.

Keiite

Hmm jako japonec asi bude zvyklejší na japonské chování co? No ráda bych ho trochu poznala než budu dělat nějaké úsudky. Proto se trochu ukolním. "Ráda vás poznávám, jsem Kobushi Keiite."

Otec kluků se usmál a uklonil se také, očividně jsi ho potěšila tímhle chováním.
Já Ishida Ryuuken, podá Keiite ruku po západním stylu, pak i Martině. kluky znáte ze školy nebo tak ne? Ale pro jistotu, to je Uryu a Michael.

Pak políbí mamku, prohodí spolu pár slovíček, přičemž je Uryu s Michalem doprovází zábavnejma obličejema, pak se Michal podívá na Martinu a ztuhne, ajéjej, brácha to je vona. šeptne.

Martina

"Těší mě," pípnu, když mi podá ruku.
Pak mě Mike trochu se zpožděním pozná.
No ještě aby on, trotle, pomyslim si, ale nic neříkam.